Nedávno jsem vtipkovala, že se za tím klukem ze Švédska přestěhuju.
O pár měsíců později (zase tolik jich nebylo) jsem seděla v letadle s kufrem, dvěma kočkama, sevřeným žaludkem a hlavou plnou: „Eh… co když jsem právě udělala největší kravinu svého života?“
Nebude to jeden velký průser?
Balit život do jedné tašky a letět do země, kde neznáš kromě jednoho člověka nikoho, je jako naskočit na horskou dráhu a nevidět kde končí. A tak ti nezbývá než doufat, že je tam někde na konci brzda a že jízda bude příjemná a nebo při nejmenším bezpečná.
Až když jsem v ruce držela jednosměrnou letenku, došlo mi, jak velký krok to ve skutečnosti je.
Cítila jsem obrovskou nejistotu a byla jsem vděčná, že vedle mě v tašce pospává Travis – můj kocour, který mi v tu chvíli připadal jako vyškolený terapeutický pes.( Dík kámo.) Hladila jsem ho a snažila se dýchat.
Opravdu se to děje. Ale nejsi na to sama.
Tohle je můj příběh. O tom, jak se sen o životě v zahraničí změnil v realitu – někdy nádhernou, jindy dost na prd a já si myslím, že stojí za to tady ukázat obě její stránky.
První dny aneb „vítej ve Skandinávii“
První dárek, který mi Švédsko nadělilo?
Střevní chřipka.
Asi nemusím říkat, že jsem si svůj nový začátek vysnila maličko jinak, než trčet celé dny na gauči v teplákách, s čajem, pod dekou… a s hlavou v kýblu. Doslova.
Každopádně.. Co může novou lásku prověřit víc, než když vám partner musí držet vlasy, zatím co zvracíte romantickou večeři, kterou pro vás na přivítanou uvařil.
Nooo romantika jako z filmu. ( jen hodně špatného)
Ale přežili jsme. Já, on… a dokonce i moje důstojnost (i když jen tak tak).
Kočky, práce a první opravdový nádech
Kočky? Zázrak. Čekala jsem kočičí válku generací, teritoriální dramata, škrábance a pár scén z Jurského parku. Ale místo toho?
Skamarádily se. Ne že by se mazlily v pelíšku, ale… respektujou se. Sdílejí okno, misky a občas si olíznou čelo. Což v kočičím světě znamená zhruba to, co v lidském “hele, můžeš zůstat na gauči, ale moc nemluv a nesahej mi na ovladač”.
Já jsem začala znovu zkoušet pevnou stravu. Získala jsem práci z domova na částečný úvazek jako redaktorka, měla jsem stabilní Wi-Fi (což je základ štěstí expata) a začala jsem si pomalu zvykat na ten nový klid kolem sebe.
Rodina a kamarádky mi posílaly zprávy plné podpory, aktualit a malých každodenních radostí, které mi připomněly, že nejsem tak úplně odříznutá.
Pomalu to začínalo vypadat jako ten sen, který jsem si kdysi vysnila.
A pak… realita 2.0
Jenomže… tohle není romantická komedie. Tohle je život. A ten má tu otravnou vlastnost, že se ti připomene právě ve chvíli, kdy sis zrovna myslela, že to máš pod kontrolou. Tichý večer najednou není klidný, ale osamělý.
Instagram ti servíruje fotky z brunchů, narozenin, párty, nových bytů kamarádů – a všechno ti přijde najednou strašně daleko.
Zatímco ty sedíš na okně ve Švédsku, koukáš na les a přemýšlíš:
Fakt jsem se rozhodla správně nebo to bude jen hrozný průser?
Možná bude. Možná ne.
Ale jediný způsob, jak to zjistit, bylo ten krok udělat. Koupit si ten lístek na horskou dráhu a doufat v hladký průběh. A v to, že udržíš všechny svoje tělní tekutiny tam, kde patří. (Tentokrát doopravdy)
Jak to vlastně začalo
Před necelým rokem jsem potkala kluka ze Švédska. Nejdřív jsme vedli dlouhé rozhovory, pak plánovali návštěvy, a nakonec se mezi námi zrodilo něco, co zvládlo překonat i vzdálenost.
Jenže vztah na dálku je náročný. Čas se změnil v odpočítávání a neustále čekání. Místo toho, abych se v kalendáři dívala, co můžu prožít dneska, jsem počítala kolik dní zbývá, než se zase uvidíme.
Takže když přišla o Vánocích, které jsem trávila ve Švédsku nabídka „pojď bydlet ke mně“, odpověď byla jasná. Ano. A brzo. (Kouzlo jeho osobnosti nebo kouzlo Vánoc?)
Mám jen jedny nervy
Euforie ze stěhování mi ale nevydržela moc dlouho a já jsem začala hodně rychle testovat nejen přítelovy nervy, ale i jeho utěšovací schopnosti. A jelikož jsem stabilní asi jako průměrná účastnice z Ruža pre nevestu, nebylo vlastně od věci si to všechno malilinko ověřit. – Přece jen je to něco, co si přeje mít u sebe doma ve Švédsku napořád. Uspěl na výbornou a zůstal v klidu i ve chvíli, kdy já měla meltdown při balení ponožek.
Na moje scénáře typu „Co když si jako spolubydlící nebudeme rozumět a já tady skončím sama s kufrem a kočkama v lese?“ odpovídal s naprosto severským klidem a empatií. Úf. Pomohlo to.
Pár dní po stěhování jsme se zastavili na večeři k jeho rodičům, kde se mi dostalo takové podpory, že jsem si málem nabrečela do masových kuliček.
To, že lidé okolo chápou, jak složitá tahle situace je, mi dodalo trochu sebevědomí a hlavně klid. (Tack – Děkuji)
(PS: Jo, článek o švédské povaze chystám. Bude to zajímavý. Stay tuned.)
Proč blog?
Protože tohle je moje terapie.
A protože věřím, že někomu můžou moje zkušenosti pomoct.
Nebo ho aspoň uklidnit, že i když nevíš, co děláš… tak to vůbec neznamená, že to děláš špatně.
Nechci se tu tvářit jako travel guru s plánem na „jak zvládnout expat život v pěti krocích“.
Chci s tebou sdílet, jaký to doopravdy je.
A klidně ti časem napíšu i praktický článek – třeba jak letět se zvířaty nebo co tě čeká na švédské pojišťovně.
Ale dneska? Dneska jsem to prostě potřebovala říct nahlas.
Díky, že jsi tady
Jestli jsi dočetl/a až sem, tak fakt děkuju.
Možná sis u toho řekl/a „tohle jsem taky cítil/a“ nebo „to bych fakt nedal/a“ – a obě reakce jsou úplně v pořádku.
Jestli jsi někdy taky balil/a život do kufru a skočil/a do neznáma a nebo se teprve chystáš, napiš mi.
Třeba si popovídáme – přes hranice, přes jazyk, přes životní fáze.
A třeba to bude začátek novýho, krásnýho spojení.